Krev v žilách začíná mi tuhnout.

Už není cesty zpět, nemohu uhnout

Vcházím dovnitř, srdce prudce buší.

V dáli slyším čísi hlas, pak jen sykot,

žádný zbytečný pláč, žádný brekot

Kdosi přede mnou chtěl jít.

Zní mi v hlavě, jak velký zvon.

Nebojím se, její život ke konci se chýlí.

Ne můj, nemám důvod život ji dát.

Kapky potu stékají mi po tváři.

Jen plameny pochodní jemně je ozáří.

Jejich strach, zděšení, konec vizím.

Kdysi žili, nyní jsou jen kameny.

Jejich životy, navždy jsou zmařeny.

Hrůza a děs, číhá za každým rohem.

Můj pohled namířil jsem k zemi,

neb spatřit medúzu, přináší smrt.

Znovu slyším slova, že by klení.

Kdy to skončí, kdy bude konec.

Co to cítím,že by krve pach.

Ano, pro další život zvonec.

Už jen malý kousek, cítím to.

Jdu dál, oči zavřené, kuš připravenou.

Už zas ten sykot, už zas jej slyším.

Mačkám spoušť a padám k myším.

Na zemi ležím, jen vzpomínám.

Nevím, co dál, co udělat mám.

Žádný sykot, žádné syčení,

Já nechtěl, vždyť nejsem kat.

Nutkání otevřít víčka přemáhá mě.

Přikročil jsem však mnohem blíž.

Nebál jsem se, ba zvědavý byl spíš.

Stále dýchá, stále žije.

Nedokážu zabít, ač je to zmije.

CO jen si počnu, co udělám.

Ano, vždyť za vše může kletba.

Je jasné, co zlomit ji dokáže.

Přistoupil jsem, rad ostatních nedba.

Políbil jsem ji, jak čest káže.

Bylo zřejmé, že se cosi děje.

Jakoby životní síla ze mě prchala.

Už teď jsem věděl, že zle je.

Mé tělo, má duše jej tu nechala.

Jsem mrtev či stále naživu?

Jen tu tak ležím, bez pohybu.

Otevřít oči, rozhlédnout se kolem.

Však ano udělám to, tak honem.

V mé náruči leží krásná dívka.

Bez ladu a skladu jen tak leží.

A já měl další nutkání hnedka,

Dát jí polibek, ať vím, o co běží.

jen ona a já, žádná lest,

leželi jsme tam.